Jak jsem (možná) neměla pravdu

Minulý víkend na Slapech mi otevřel oči. No vlastně ne… oči jsem měla otevřené už předtím, ale to vedro vysvléklo spoustu těl téměř do naha, čímž mi přichystalo neskutečnou přehlídku rozmanitých tetování na všech možných typech (a částech) těl, až mi přecházel zrak.

Jo, je to hezká dekorace, nic proti tomu nemám. Pravda, na těch vyvěšených prsou starších dam, evidentně bývalých krásných mladých pružných rockerek, už ti unavení motýlci nebyly takovou pastvou pro oči jako na hladkých oblých prdelkách náctiletek nebo tygři na vypracovaných hrudích třicátníků...

Já jen že jsem minulý týden své neteři řekla,  že je husa, když se chystá v šestnácti nechat potetovat. Že toho bude litovat jako všechny před ní i po ní, že si to bude chtít časem nechat odstranit, že to bude drahé, bolestivé a beztak dost nevzhledné a že to kvůli práci bude muset pracně skrývat, protože se tetujou hlavně vězni a tak dál.

Ale co o tom vím? Říkám jen to, co říkali dospělí mně – kdysi. No, předhánět se v odrazování nemuseli, tetování mě nikdy osobně nezaujalo. Takže jsem ten názor s klidem přijala, uložila do šuplíčku „pamatuj si a až přijde čas – použij“ no a tak jsem ho tedy teď, když přišel čas, použila. Vyčetla jsem jí, že je jako ovce, že musí jít se stádem a mít to, co má každý.

Ovšem když se nad tím opravdu zamyslím a nepapouškuju jen staré pravdy, tak ten, kdo se netetuje, jde vlastně taky se stádem – těch netetovaných, žejo.

Snad polovina žen, které kolem mě minulý víkend na Slapech prošly, měla na sobě nějakou kerku. Od malých drobných motivů, které jsem na vzdálenost zachovávající slušnost  a možná chvilkama hraničící s očumováním, ani nerozeznala, přes proužky  a růže na rukách nebo nad kotníky, až po obrovskou vážku uprostřed zad – prostě  vyšlo mi z toho, že potetovaný je skoro každý a že NIKDO toho nijak nelituje, v jakémkoli věku, nikdo to neskrývá ani drasticky neodstraňuje.

Najednou vidím, že ty moje argumenty jsou nějak, řekněme, liché.

Takže jste mě přistihli při přemítání, jak jí mám správně říct, že jsem MOŽNÁ neměla pravdu, že to všechno není tak černobílé a ať si svůj život (samozřejmě) zařídí podle svého. Myslela jsem si, že ji chráním před špatným rozhodnutím, ale je to blbost. Chráním jen nějaký mýtus, kterému jsem se kdysi rozhodla věřit.

Tetování je zkrátka asi in.

p.s. Už kdysi jsem OPRAVDU neměla pravdu, když jsem jí tvrdila, že ten, kdo si s ní chatuje, není ve skutečnosti žádný známý zpěvák a že je nána, když tomu věří a že naletí nějakému úchylovi. Jenže uznejte – kdo z nás rozumných dospělých by tomu věřil? Ale o tom zas někdy jindy…