Aktéři:
- Ž - obyčejná ženská, která si myslí, že žije normálně a jen se snaží všechno stihnout.
- K - kouč, který už toho spoustu slyšel. Nikoho nehodnotí, ale občas mu nad tím, co se dozvídá, až zůstává rozum stát...
Ž: Vysadit?! Jak jako vysadit? Dyť já už teď sotva všechno stíhám. Jestli polevím v tempu, budu v ještě větším stresu. Naopak, musím přidat a potřebuju poradit, jak zefektivnit svoje činnosti. Abych neměla prostoje.
K: Když říkáš prostoje, myslíš tím, že chodíš na autobus nebo na vlak úplně tip ťop? I když třeba už jsi pár minut před plánovaným odchodem připravená, tak těch pár minut nějak využiješ, abys nemusela čekat na zastávce?
Ž: Na tom snad není nic divnýho, je docela vopruz stát a čumět na zastávce, kde nic není, ani lavička, ani přístřešek, ani nic zajímavýho.
K: Aha... tak prostě raděj tu minutu nebo dvě využiješ. A čím?
Ž: No různě. Běžím třeba zalejt kytky. Když jsem ještě kouřila, sedla jsem si a zapálila cigáro. Ale to už nedělám, tak jdu třeba roztřídit prádlo k pračce na hromádky, jak to pak budu později prát. Nebo přeleštím zrcadlo v předsíni. To se taky někdy udělat musí a je fajn, když mi takhle zbude čas.
K: Jasně. Ano. A kdy se zastavíš?
Ž: No přece na zastávce. Sednu do busu nebo do vlaku a zhruba dvacet minut sedím.
K: Hm. To je pěkné. A co při tom sezení děláš? Koukáš ven z okna? Bavíš se s lidmi? Čteš si?
Ž: Většinou si čtu.
K: No tak to je taky užitečně strávený čas. Člověk by měl mít čas na oddech.
Ž: No... já ale většinou čtu e-maily. Dělám teď na třech projektech, každý má svou mailovou schránku, tak to kontroluju. Na něco odepíšu. Sama nemám ráda, když mi na mail dlouho nikdo neodpoví, tak se snažím reagovat hned. Aspoň se ve vlaku zabavím a těch dvacet minut zužitkuju.
K: A už jsi někdy počítala, kolik času tím ušetříš?
Ž: Nepočítala, ale to se dá napravit... Ve vlaku tak těch dvacet minut. No vlastně ne, spíš jen deset, připojení dost zlobí i často cestou vypadává, tak než se mi něco načte, trvá to mnohem dýl, než na počítači. A taky se mi na telefonu hůř píše. Ale určitě je to tak deset minut práce. Pak řekněme doma ty dvě tři minuty před odchodem...
K: A myslíš, že se ti vyplatí kvůli tomu si vůbec nedělat přes den přestávky?
Ž: No jasně! Když přijedu domů, tak je buď roztříděný prádlo nebo zalitý kytky a to už dělat nemusím.
K: To máš pravdu. Takže když přijdeš domů, sedneš si, dáš si kafe a těch ušetřených dvanáct minut si užiješ?
Ž: Kafe si udělám, to jo. Než se uvaří voda, převlíknu se z práce do domácího a běžím do ložnice ustlat. Pak si vezmu hrneček s kafem k počítači.
K: Tam se ti nějak příjemně sedí nebo proč?
Ž: No, protože dělám na těch třech projektech, tak musím zkontrolovat maily.
K: Ty musíš být kvůli své práci on-line 24 hodin denně?
Ž: Ne, to nemusím. Ale když to odbavuju hned, tak pak na mě druhý den nečeká hromada práce, prostě to tak postupně ubývá.
K: Chceš říct, že se koukáš na maily i v noci?
Ž: V noci ne, nejsem přece blázen. Naposled je zkontroluju, než jdu spát. Abych byla připravená na to, co mě ráno čeká a nebyla překvapená.
K: A pak jdeš spát jo? Odpočíváš tedy aspoň v noci. Takových osm hodin?
Ž: Většinou jo. Někdy v noci procitnu a pak myslím na to, co mě zítra čeká, vymýšlím, jak to vyřešit, když je problém. Nebo mi táhnou hlavou nápady na něco nového. To někdy i vstanu a udělám si poznámky.
K: Ty nikdy nevysadíš. Pořád jen pracuješ, uvědomuješ si to?
Ž: Ne, pořád přece ne...
p.s. Nepřipomíná vám to někoho? Jestli ne, tak blahopřeju! Ostatním podobně postiženým (ženám) doporučuji tuto šikovnou příručku: Umění nic nedělat
