Ve jménu civilizace uchováváme a financujeme zbytečné, dnes již přežité a neužitečné záležitosti.
Ve starém domě na jednom náměstí zapsaném na seznamu UNESCO nemůžou majitelé vyměnit stoleté prošlapané schodiště, protože je součástí národního dědictví. Ty schody nikdo nevidí! Leda tak majitelé, kteří na ně při chůzi upírají zrak z obavy, aby se na nich nezabili. Nemohou udělat obytné podkroví, protože jim památková péče neschválila střešní okna. Tedy budiž, na to náměstí je malebný výhled z věže místního zámku, ale na ty schody uvnitř domu? Na druhou stranu, tento dům byl v době socialistického rozkvětu obřizolitován. Majitelé chtěli nedávno obnovit fasádu tak, aby ladila s okolními domy, aby jejich dům dál nehyzdil náměstí. Nemohou. Protože náměstí bylo zapsáno do UNESCO s břízolitovou nádherou a tak to musí zůstat. Nechápu, jak by v tom případě mohla vadit dřevěná střešní okna... A komu?!
Zákazy a příkazy, ale majitel musí udržovat dům na vlastní náklady. Nemůže však tyto náklady hradit z výnosů, které by získal pronájmem obytného podkroví. Když na to nemáte – prodejte to a jděte bydlet jinam! Proč ne? Ale kdo takový dům s břemenem buzerace od památkové péče koupí?
A pak ten poprask kolem dotací divadel.
Většinu života jsem prožila v českém kapitalismu, takže v duchu výchovy k materialismu souhlasím, že když si na sebe podnik nevydělá, nemůže existovat. Prostě zkrachuje. V případě majitelů domu, který se jim doslova pod nohama proměnil na kulturní památku a nikdo jim nic nepřispívá, se to uplatňuje.
Přesto bych ale nakonec dala Siru Humphreymu za pravdu.
Mám ráda divadlo. Chodím do Stavovského a kupuju si ty nejlevnější vstupenky na balkon, odkud je vidět sotva půlka jeviště a většinu aktérů tak vidím jen od pasu dolů. Občas mi ve výhledu trochu brání lustr nebo sloup. A nedá se tam nahoře pořádně dýchat. Prostě vstupenka pro chudé. S chutí se ovšem podívám i na nějaké představení vysílané v televizi. Z pohodlí svého křesla. Jestliže herci podají skvělý výkon a hra je jedním slovem úžasná, jsem ošizená snad jen o otlačené malíčky ze společenských lodiček, frontu na záchod a sklenku divadelního vína.
Jsem pro zachování našeho kulturního dědictví.
Navrhuji v následujících pěti letech digitalizovat postupně všechna představení národní scény. Uchovat je v neměnné a nezničitelné podobě pro příští generace. Další peníze investovat do uložení těchto pokladů v bezpečném sejfu. Promítat je čas od času v multikinech za stejné ceny jako filmy. Bez potřeby dotací. Kdyby lidi přestali na Rusalku chodit, prostě by se přestala promítat ve velkém sále. Nějaké sdružení nebo klub přátel opery by si pronajal sál k soukromému promítání a milovníci – návštěvníci by si produkci zaplatili.
Hlasuji pro uchování našeho kulturního dědictví pro příští generace. Pěkně v HD kvalitě, dolby stereo, v suchu a chladu, či jaké jsou ideální podmínky pro skladování digitálních nosičů umění.
Zkrátka žádné barbarství.
